Petr Ondřej Matthioli

Botanik a lékař italského původu Pietro Andrea Mathioli (1501-1577) působil na královském hradě v Praze v letech 1554 – 1568 jako osobní lékař císaře Maxmiliána II. Jeho nejuznávanějším dílem je „Herbář neboli Bylinář“, který vyšel v Praze u Jiřího Melantricha z Aventina v překladu Tadeáše Hájka z Hájku (1525-1600) roku 1562.

Pietro Andrea Gregorio Mattioli (též Pier Andrea MatthiolusMatthioli někdy po česku Petr Ondřej Matthioli) se narodil 23. března 1501 v Sieně (někdy uváděno 13. 3. 1501, kvůli změně křesťanského kalendáře), zemřel roku 1577 (1578) v Tridentu. Byl významným renesančním lékařem a botanikem původem z Itálie. Dětství trávil v Sieně a Benátkách, medicínu studoval na univerzitě v Padově, ale s učitelem a chirurgem Caravitou navštívil i jiné italské univerzity, například Římskou univerzitu. Studia dokončil roku 1523. Jako lékař působil v Sieně, Římě, Tridentu (jako osobní lékař zdejšího biskupa) a v Gorizii, kam byl povolán ve čtyřicátých letech. V tomto městě se věnoval překladu známého latinského díla De materia medica od antického učence a lékaře Pedacia Dioskúrida z Anazarby.

Jeho otcem byl sienský lékař Francesco Mattioli. Rodina ale velice brzy z politických důvodů Sienu opustila a Mattioli žil v Benátkách. Odtud byl poslán na studia do Padovy. Předmětem jeho zájmu mělo být především právo, ale po otci zdědil nadšení pro lékařskou vědu a rozhodl se studovat na lékařské fakultě medicínu. Tu potom studoval i v dalších městech (Perugie, Řím). Poté Mattioli prožil několik let ve švýcarském Tridentu. Zde zkoumal místní květenu, začal se zabývat destilací a zde také vznikla myšlenka na překlad De materia medica do italštiny.

Ve 40. letech byl povolán jako městský lékař do Gorice (městečko severně od Terstu), zde strávil 12 let. V této době vzniká italský překlad Materie medici (druhou knihou, kterou touto dobou Mattioli překládá je dílo Claudia Ptolemaia La Geografia). Roku 1550 je pozván do Innsbrucku jako osobní lékař císaře Ferdinanda I. V roce 1554 vychází překlad Materia medica do latiny, který císaři věnuje. Poté se stává osobním lékařem jeho druhého syna Ferdinanda Tyrolského, který je tou dobou místodržitelem v Čechách.

Od roku 1554 žil Mattioli v Praze. Byl povolán jako osobní lékař arciknížete Ferdinanda Tyrolského, v letech 1547 – 66 českého místodržícího. Strávil zde více jak 10 let svého života. Díla publikoval u Jiřího Melantricha z Aventina. Roku 1561 vydal své lékařské dopisy v knize nazvané Epistolarum Medicinalium libri quinque (Pět knih lékařských dopisů) a o rok později rozšířený český překlad knihy Herbář neboli Bylinář. Roku 1563 pak v téže tiskárně vychází německý překlad tohoto díla, které vyšlo poprvé roku 1544 italsky a o deset let později, roku 1554 v Benátkách také latinsky.

Spolu s arciknížetem Ferdinandem Tyrolským odešel roku 1564 do Tyrol na zámek Ambrass. Zároveň působil jako lékař příslušníků habsburského rodu. Až do roku 1568 byl ve službách Habsburků jako osobní lékař císaře Maxmiliána II. Při své cestě do Říma se nakazil morem a na tuto zákeřnou nemoc středověku roku 1578 v Tridentu zemřel. Přesné datum jeho smrti však neznáme. Na jeho tridentském náhrobku stojí epitaf: „Síly rostlin nevypověděl by lépe nikdo druhý, aniž by kdo nad tebe v tomto umění slavnější. Kdyby se duše i tělo namalovat daly, Dioscorides a Mattioli by jeden obraz byli.“

Učitel a vzor – George Caravito

Učitelem, který ho nejvíce ovlivnil, byl Georgo Caravito. U něj Mattioli shlédl i později mnohokrát zmiňovaný pokus s Omějem šalamounkem. Caravito ho provedl r. 1524 na dvou korsických odsouzencích, jednomu z nich podal po požití oměje protijed, vězeň se během tří dnů uzdravil. Druhý odsouzenec požil daleko menší množství jedovaté rostliny, ale do 17 hodin zemřel, protože protijed nedostal. Mattioli tento pokus potom r. 1561 osobně zopakoval v Praze.

Mattioli sám sebe považoval za nejlepšího znalce rostlin té doby a ke svým současníkům se choval často dosti arogantně. Na jeho komentářích k herbáři se mnoha příspěvky podíleli i další botanici. Mattioli sám už po období stráveném v Tridentu moc necestoval a od svých 40 let prakticky seděl doma a nechal si posílat nejnovější objevy svých kolegů (Aldrovandi, Ghini apod.), mnohým z nich se za to dostalo jen velmi malého uznání.

Herbář byl tedy výsledkem snažení více osob, ne pouze Mattioliho. Úspěch tohoto herbáře spočíval zejména v Mattioliho vypravěčském umění, ačkoliv byl text svázán formou komentáře, byl plynulý a čtivý. Mnoho autorů se například snažilo přesně identifikovat a pojmenovat Dioscoridovy rostliny, tyto komentáře potom vypadaly spíš jako dlouhý seznam nejrůznějších místních názvů. Mattioli takové informace sděluje jakoby mimochodem, aby neodradil čtenáře.