Jedovatá léčivka - léčivá jedovatka? (Můj článek v časopisu KRUŠNOHORSKÝ LUFT )

Jedovatá léčivka - léčivá jedovatka? 

český název: Vlaštovičník větší

latinský název: Chelidonium majus

čeleď: mákovité - papaveraceae

lidové názvy: Bělmové kořeny, Bolák, Barvička, Boží dar, Bradavičník, Celidon, Celadon, Celoděj, Čarodějčino mléko, Druidské mléko, Hadí mlíčí, Krevní bylina, Krvavníček, Krvavník, Krvavý stareček, Laštovičník, Lastovka, Mlíč, Nebeský dar, Oční bylina, Oční koření, Podplotníček, Psí mléko, Šelvorc, Zlotník, Zlatý kořen, Žlutokrev

Tato téměř všudypřítomná bylinka, vzdáleně příbuzná máku, se na venek nemá příliš čím chlubit. Vyrůstá do výšky až 80 cm a jemně chloupkatá lodyha nese zářivě žluté až oranžové květy. Ty při doteku většinou opadávají a tak se nehodí ani do vázy ke zkrášlení našich domovů. Pokud rostlinku utrhneme, roní žluči podobné jedovaté mléko, které zanechává na oděvu často velmi špatně odstranitelné skvrny. Vlaštovičník začíná kvést přibližně v době , kdy přilétají vlaštovky, a když odlétají začíná odkvétat. Podle toho dostal v český , ale i latinský název (chelidón - vlaštovka).

Vlaštovičník je prastarou léčivou rostlinou a v minulých dobách jej nazývali darem nebes. Pochází z Evropy, ze Středomoří. Je také široce rozšířený v Severní Americe, kam byl přivezen osadníky pro své léčivé účinky. V našich podmínkách nemá přirozeného nepřítele - dobytek ho nespásá a proto si v klidu hojně roste podél cest a plotů, na rumištích, na slunných lesních okajích.

Ve starých herbářích, zejména u Tabernaemontana (1731)), najdeme poznámku, že k vlaštovičníku přilétají vlaštovky, odnáčejí si kousky listů a svým mláďatům jimi potírají slepé oči. To svědčí o oživujícím účinku na oči, což přirozeně platí i u člověka. Proto je také jedním z jejích lidových názvů Oční koření.

Pro staré alchymisty znamenal vlaštovičník poklad.Tvrdili, že v sobě obsahuje sílu všech čtyř živlů – ohně, vody, vzduchu i země, a proto byl obvyklou součástí jejich rituálů. Dále jej používali při hledání kamene mudrců.

I přes svou jedovatost má velmi vzácné léčivé vlastnosti. Ostatně mnoho léčivých bylin je v určitém množství jedovatých. A zde je třeba řídit se větou, kterou by měl mít na paměti každý: při užívání léčivých bylin není mezi jedem a neškodným lékem přesné hranice. Při odborné a střízlivé aplikaci se skutečně nemusíme ničeho obávat. Přesto však platí, že vlaštovičník není vhodný pro těhotné a kojící ženy, děti do 12 let a déle než čtyři týdny. Během léčby je velmi důležitá absence alkoholu.

Vlaštovičník je jeden z nejlepších léků na mnohá onemocnění žlučníku. Současně léčí i játra, dvanácterník a slezinu, uvolňuje křeče hladkého svalstva a uklidňuje nervovou soustavu. Mírně projímá, má protiplísňové a proti bakteriální účinky, brzdí růst nádorových buňek, je močopudný, čistí krev a proto je vhodný při revmatu a dně.

Při vnějším použití je vlaštovičník osvědčeným prostředkem na bradavice, na které je třeba několikrát denně vymačkat šťávu ze stonku nebo použít již připravenou tinkturu. Pokud se rozhodnete aplikovat čerstvou šťávu na bradavice, tak jedině za předpokladu, že se nejedná o névus (mateřské znaménko nebo rozšířená podkožní céva). Přestože šťáva je očím nebezpečná a vyvolává silné pálení, někteří léčitelé ( Maria Treben) v minulosti aplikovali malé vodou zředěné množství do očního koutku při léčbě některých zákalů.

Na závěr si připomeňme ještě jednu starou zásadu při užívání léčivých rostlin, že je třeba dodržovat doporučené dávkování, u nebezpečných rostlin brát raději méně, neexperimentovat, mít určenou přesnou diagnózu a podle možnosti spolupracoat s lékařem.